Tucet let

25. srpna 2017 v 19:54 | ohm
Bylo nebylo, za sedmero horami a devatero integrály...
Počkat, tohle není pohádka!
Ne?
Ne!
Dobrá, začnu znova.
Před dvanácti lety, na den, hodinu, minutu přesně, jsem zveřejnil první báseň na blogu Noční optika. Název jsem si vypůjčil, bez laskavého svolení, od Rycharda Müllera. Jedná se o jeho čtvrté album. Samozřejmě že písní.

Báseň jsem pojmenoval Hořící duše uprostřed léta. Těžko ji po těch letech hodnotit. Buď mám tendenci své výtvory podceňovat nebo naopak přeceňovat. Vše musím nechat na laskavém posouzení čtenáře. Ačkoliv se snažím slovům udat nějaký směr, nějakou vazbu na ostatní slova, náladu, zabarvení, přesto netuším, co se s básní stane, když projde čtenářovým ústrojím. Možná bych byl velmi překvapen nebo zklamán. Doufám, že existuji i jiné možnosti.

K básním jsem časem přidal i fotografie. Téma jsou intuitivní. Tedy něco uvidím a přijde nápad, možnost jak to pojmout či zpracovat. Nic z toho tedy není procesem dlouhého promýšlení, ale reakcí na skutečnost. Katalog hraček, v kterém hodlám pokračovat a Zastávky vznikly tímto způsobem. Objekty nijak nehýbám. Zachycuji ji je jak je naleznu. Kdyby to ovšem někoho zajímalo.

Ironii a sebeironii používám velmi často a někdy až příliš. Je to můj způsob uvažovaní a nedá se s tím nic dělat.

Rád bych na tuto oslavu pozval všechny které jsem za těch dvanáct let poznal. Ale už jsou všichni mrtvý! To jsem trochu přehnal. Dobrá použiji jinou metaforu! Představte si blog jako město. V tom městě bydlí lidé. Každý má svou adresu. Vy pochopitelně nechodíte za všemi, ale pouze za těmi se kterými jste se seznámili. Víte kde bydlí. Každý blog/dům je plný života. A pak jednoho dne v domě nikdo není. Druhý den také ne. Běží měsíce, dokonce léta a v domě stále nikdo nebydlí. Na vše už pomalu sedá prach. Na stěnách jsou fotografie a v knihovně jsou tytéž knihy. Všechno jakoby skomírá v odlesku minulosti. A vy (já), se tím městem prochazíté, a vše je nasáklé nasládlou vůní nostalgie.
A za nějakou dobu mi to přijde trochu nepatřičné chodit po domech kde nikdo už nebydlí a klepat na dveře a ptát se jestli je někdo doma.

A když je nemohu pozvat, tak alespoň některým mohu poděkovat. Wee-wees, Lytchi, Mambě za to či ono a něco o koprové omáčce, Mabfredovy za jeho poctivé básně, Zuzy za její citlivost, Šýriens, Sherine za její komentáře a především Lucille za to že je. Díky.
 

Další články


Kam dál

Reklama