Duben 2010

Báseň č. 1587 (šeřík, skořice, tvé dlaně, odstín města)

11. dubna 2010 v 22:11 | ohm
Chtěl jsem tě v ten okamžik (kdy jsi padala do mých vzpomínek)
zachytit
zkřivený obličej v zrcadle jasně křičel o zoufalství (tohle škrtám)
šepot času (kýč je dodáván velmi pozvolna a v přiměřených dávkách nitrožilně pod dohledem vycvičeného personálu)
tuhle (tehdy) jsi se smála úplné hlouposti
a já myslel, že uvnitř puknu zlostí
(ne, mé srdce sotva zavěšeno, prý puklo a padalo dolů, rychle se pokřižuj)

Myslím si, že jsi velmi majetnický
řekl mi kamarád a já měl dojem, že se při tom dívá někam docela jinam

Já vím, musím se vrátit k tobě a lísat se
musíš mi odpustit a zase ta hra na ...

Nebe žhnulo a já si vyskočil na nejvyšší schod
rozhlédl jsem se kolem sebe
a panelové domy se hroutily do mé duše závratně

Problém je, že (dlouhé a bezobsažné a vysilující vysvětlení)

Jak jen pokračovat?

Je libo jinotaj?

Konec této básně je již objednán

Popis autora:
autor je střední postavy
má modré oči
vlasy neurčité barvy
domníváme se, že byl vyhrán v tombole
a má sklony k psaní
jakékoliv informace zdělte na nejblížší oddělení