víš
tak nějak chodím kolem toho plátna
na kterém je promítána tvoje tvář celkem bez povšimnutí
a pak jednoho dne šelaková deska právě pomaluje svůj koloběh
Paris, Paris
dvojice milenců zapadají do rovnic
počne erupce kapek(deště, ště, tě)
impresionismu a Vion
se zase rve
city se hromadí do slepých uliček
prapory vlají do slov dost
dost, dost
křičím do čerstvých korektur svých vzpomínek
pak se uklidním poztrácím hlavu na cyklostylu
ve Třinácte ulici rozmnožují můj jazyk a pak ho roznášejí
do horizontál a vertikál města
a přibíjejí na dveře
někde jinde a stále v téže básni
Kde je konec tvé básně?
řve šéfredaktor
a v tu dobu co jeho hlasivky ohmatávají tak známý prostor místnosti naší redakce
já se choulím do připraveného šálku kávy
kde ve směru lesklé ocelové lžičky se točí mé smyšlenky