Březen 2014

aroJ

30. března 2014 v 21:15 | ohm
Je mi líto snést ty vzpomínky z půdy
a vyhodit je
stejnak bych se v nich přehraboval
každou bych bral do rukou
otáčel bych jejich rozsypávající se stránky
a prach který na nich za ta léta ulpěl by mě dráždil na srdci
trvalo by mi to celé hodiny
možná týdny
a pak
tajně bych je zase vrátil všechny zpátky

Tak se to má s mými vzpomínkami na tebe

Ke kávě

27. března 2014 v 18:43 | ohm
Když člověk
o sobě zjistí
že je svině
nic dramatického se neděje
prostě jen odkryl
svou
další a hlubší vrstvu

Báseň odporně milostná

17. března 2014 v 22:18 | ohm
Ještě než začnete číst dál, měli by jste vědět něco o okolnostech vzniku této "básně". Představte si "básníka" s prachovkou v ruce jak utírá rozkládající se svět z knihovny. Já vím, je to těžké, ale pokuste se o to. Tak tedy s prachovkou v ruce míjí jakýsi svazek a v ten okamžik mu naskočí slovo. A pak druhé. Ty se skládají a to je ten pravý okamžik se poohlédnout po tužce a papíru. Tužka, kde je tužka? A, tady! Ale jen červená! Ach, neblahá vzpomínka na školní diktáty! Ale co se dá dělat. Inspirace nečeká a i tato barva, budiž prokleta, se hodí k zachycení toho prchavého okamžiku kdy přichází inspirace.

Z počátku to našemu básníku jde dobře, přímo skvěle. Jenomže pak se zadrhává, opravuje, škrtá. Přečte si to po sobě jednou, dvakrát. Ježíšmarja to je kýč! Ne, to nemůže být pravda! Ale jo, je to tak. Bohužel. Básník stvořil kýč.

Co s tím? Zahodit nebo utopit? Nenápadně to dát na spálení nebo to sežvýkat za trest? Uděláme to jinak. Dáme té básni šanci. Třeba se básník mýlil a kýč to není. Nechá to tedy posoudit čtenáři a ti ať mu pošlou pár ostrých slov nebo medových. Záleží čeho se v jejich krajině srdeční více urodilo.



Následuje báseň



chtěl jsem ti vystřelit lichotku

pak ji rozkrojit na půl

a její šťávu si nechat stékat po prstech



vím jak jsou ti odporné

ty ulepené city

ale co si mám počít se všemi

těmi city co se mi hromadí pod kůží



otékám něžností

a svrbí mě pohledy tvých očí



upoután na lůžko svých představ

přepadám přes okraj všedních dnů



marně vybírám několik slov kterými bych

se zachránil před utonutím ve tvém dechu



a pak se mi v tom místě rozpárala mysl

být svobodný znamená - nemít cit?

nemít srdeční komoru nabitou citem



nechtěně zavadíš o spoušť

a za okamžik někdo krvácí

láskou

Otázka pro zvídavé hlavičky

14. března 2014 v 20:02 | ohm
Proč olověné prsty
odlité v mé mysli
trhají tkáň
tvých snů?

pokušení okolo 11 aneb

5. března 2014 v 23:28 | ohm
jen tak si sedím
a věnuji se svému životu
čtyři stěny na mě cívý svýma bežovýma očima
snažím se zachytit dálnopis pocitů
dráty uvnitř mého těla se chvějí
nerozumím ani slovu

pak se zase neděje nic
jen země se trochu pootočila
hodiny měří to co nikdy nikdo neviděl
a exituje to jen v mé mysli

myslím že tato báseň nebude o lásce
takže ti co to čekali můžou jít v klidu domů
nepadne o ní zde už ani slovo

já si tu ještě chvíli budu koketovat s nicotou
a zavedu nenápadně řeč na odprodej prázdnoty

rozprodávám parcely svého svědomí
vyrostou na nich takové malé domečky
s malými lidmi
s malými životy

teď jsem tu trochu zabloudil
a měl bych se v této básni vrátit někam kde to znám
ale nic tu nepoznávám
tak si tu tiše sednu
na rohu potrhlé imaginace a vtipů bez pointy
a budu tiše čekat až mě ohlodají psi času

okamžik

1. března 2014 v 22:47
možná tomu nebudeš věřit
ten letmý dotyk
mi doma rozkvetl
dívám se na něj ze svého křesla
vzhlédnu od knihy
a dívám se na něj
text před malým okamžikem přečtený...
to je vastně jedno
jenom jsem ti to chtěl napsat...