Prosinec 2014

Lidová

21. prosince 2014 v 20:56 | ohm
vítr k zemi ohýbá žluté stvoly
řeknimi mi proč mě tak srdce bolí

po nebi mraky plují letí ptáci
proč se ta bolest stále vrací

ve světle svic čisté jejich záře
vidím obrysy tvojí krásné tváře

cesta se ztrací mezi poli
vzpomínka je jen v ráně solí

NOHY NŮŽKÁM!!!

19. prosince 2014 v 18:23 | ohm |  Ohm dělá básnickou estrádu
Vánoce jsou obdobím kdy myslíme nejen na svou rodinu, příbuzné, známé, kamarády, na sousedku jejíž čokl nám neustále kálí před vchodovými dveřmi, ale i na ty potřebné. Sáhneme tedy hlouběji do peněženky a dáme bankovku tu na dětské domovy, tu na zrakově postižené či na výstavbu nových dálnic. Ale to byly jen příklady které jsou nejvíce vidět. Avšak jsou tu také ty na něž vůbec nikdo nepomyslí, jichž si nikdo ani nevšimne. A proto sem tu já, abych vás na to upozornil a pohnul vašimi okoralými srdci.

Budu vám vyprávět krátký, ale o to více smutný příběh. Byly kdysi krásné nové nůžky. Každý je měl rád a když potřeboval sáhl po nich a ty vesele šmikaly, šmik, šmik šmik. Cítily se báječně. Jejich svět byl kartón, čtvrtka nebo vystřihování písmen z novin do vyděračských dopisů. Jejich život měl zkrátka smysl.

Jednoho dne byl přijat do práce nový brigádník. Byl hrubý, zlý a nevlídný. Ke všem se choval ošklivě a nejvíce to pocítily nůžky. Používal je na stříhání svých odporných nehtů a když svou nechutnou činnost dokončil mrštil s nimi prudce na stůl. Nůžky vždycky tichounce zasykly bolestí.

Na ten pátek nikdy, nikdy nezapomenou. Zrovna ležely a odpočívaly po dlouhém střihání, když tu náhle vidí jak se k nim natahuje ruka s dlouhými drápy. Brigádník! Marně se nůžky tvářily, že tam nejsou. Pracka toho neotesance je pevně stiskla a byly bezmocné. Nůžkám se zvedal jejich kovový žaludek, ale co mohly milé děti dělat? První nehet, druhý….Bylo to nekonečné! Devátý,desátý. Uff! Máme to za sebou, pomysleli si. Ach jak se mýlily! To nejhorší mělo teprve přijít. Pazoura jež je předtím tak drsně chňapla je vrací zpět. Ale co to?! Nejsou na stole, ale na jeho okraji a pomalu se převažují směrem k podlaze. Pomoc, křičí bezmocně!

Co bylo dál? Nůžky pomalu padaly k zemi a před jejich očima jim pomalu probíhal celý život. Papír do kopírky, nálepky, lepenka… Náraz o podlahu. Jen to tak trochu třísklo a nikdo si toho snad ani nevšimnul. Nůžky polehounku otevřou oči. Sláva! Přežily jsme!!! Jenže jsou stále v šoku a dosud netuší co už ví vypravěč toho příběhu. Přišly o svou oranžovou plastovou nohu!

Když se ze šoku probudí cítí obrovskou bolest v končetině, vlastně už jen v pahýlu. Marně se shání po morfiu. Rána se rychle zaceluje a naštěstí nevykrvácely. Leží tam docela dlouho než si jich někdo všimne, zvedne je, prohlédne si je a hodí do šuplete kam se odhazují nepotřebné věci. Tak to je můj konec, zoufale brečí a proklínají svůj osud, když se za nimi zavírá šuplík. Teď už budu jen pomalu reznout mezi vypsanými propiskami, kousky provázků, rozbitými děrovačkami.

A tam sem je našel já. Moc mi jich bylo líto a tak mě napadlo, že bychom mohli společně vrátit těmto nůžkám a nejen jim, jistě jich je hodně takových, smysl života a onu ulomenou končetinu, aby v kancelářích, dílnách ba i mezi poli bylo slyšet to jejich vesele šmik, šmik, šmik.

Ptáte se proč společně? Proč to nezvládnu sám? To není tak snadné. Operace která je vrátí do života je velice drahá a dělají ji jen na jedné klinice v USA kde se experimentálně zabývají nůžkologií již mnoho let. Zřídím tedy sbírku peněz na konto NOHY NŮŽKÁM. Prosím přispějte! Když sou ty Vánoce. Děkuji, z celého srdce vám děkuji. A nezapomeňte tento srdceryvný příběh poslat další deseti lidem které nemáte rádi.

qqqqpppp

16. prosince 2014 v 21:41 | ohm
vypěstoval jsem si na hřebetu duše trochu nicoty
musí se strhávat takovým velkým železem
jsou na to potřeba dva chlapi, znám je od vidění
většinou bolestí omdlím

nejhorší jsou pak ta rána malovaná dětskou rukou
to jen tak sedím a civím z okna
na šišaté slunce a lidské končetiny

znám svůj život téměř nazpaměť

Automat v noci

8. prosince 2014 v 22:11 | ohm
když jedu se svou existencí vlakem
dopravním prostředkem
okna se míhají okolo krajin
oko mrká a přerušuje tok světla
cestující civí
na mou existenci nebo skrze ni
doktor práv nebudu
životopis dvojmo
bíle obálky se uzavřou
odeslány
měsíc prořízne oblohu a lepkavé žluté světlo vtéká do otevřených úst spáčů
droga napouští jejich sny a nutí je hrát si na pravdu
kterou všichni nenávidí a pouštěli by ji po vodě stále dokola
jen aby se jí už konečně zbavily
noci strávené v místnostech místností tráví lidi
jejich pohledy pocity
kouř vniká mezi prsty a utváří malá žlutá hnízda v koutcích úst
těkavé polibky mihotavé doteky nekonečné návyky
hudba padá na prošlapaný koberec a zakládá mála ohniska neklidu
život svrbý na nejnemožnějších místech kde se nemůžeš podrbat
slova se ti řinou z úst
je to pramen bolesti
nemůžu ho zastavit
chytám tu bolest do dlaní
jsem zoufalý
řvu jestli by mi někdo nepodal hadr
tisknu ti ho k hrubým ústům
už to nesnesu
cpu ti ho stále hloub
protože jsetli to neudělám všechna ta tvá bolest mě stáhne k tobě dolů
možná jsou to lži a já se stále ptám a se zvědavostí hledím jak do mě zatloukají hřeby
musím tě zabít
zadusit
ale já to nedokážu
musím utéct
chroptíš
a tvé oči mě trhají z kůže
a pak nasadíš na kolej do nicoty
tvé oči kterým jsem marně snažil přisoudit barvu
se pomalu vzdalují